Tiša be-av: Den, kdy shořely Chrámy
Tiša be-av, tzn. 9. den měsíce avu nese v židovské tradici hořkou příchuť smutku. V tento den k zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu, stavby, která představuje symbol víry v jediného Boha a jeho Zákon, symbol konce putování židovského lidu, tedy jeho usazení, a blízký vztah k Božství.
Pozastavme se však u jeruzalémského Chrámu (bet ha-miqdaš) a kultu, v něm praktikovaném.
Původními obyvateli města Jeruzaléma byli Jebusejci, kenaanské obyvatelstvo, přesvědčené o nedobytnosti svého města, které sice nepatřilo mezi nejmocnější městské státy, ale přesto představovalo pro každého dobyvatele výzvu - oříšek, neboť bylo opevněné. Slavný biblický král David se rozhodl, že jej učiní svým hlavním městem - z politických a strategických důvodů. Kolem roku 1000 př. n. l. uspěl a město obsadil. Dal mu nové jméno: Město Davidovo (Ir Dawíd), které se nikdy plně nevžilo. Tehdy město zaobíralo plochu asi 6 Ha a nežilo v něm více než 2 000 obyvatel. Podle biblické zprávy se zdá, že se David zmocnil pouze královské pevnosti, došlo k palácovému převratu, ale ostatního jebuseiského obyvatelstva se "dobytí" jinak nedotklo, nově příchozí žili pohromadě se starším obyvatelstvem, David do jebuseiského kultu nezasahoval, a dokonce Jebusejce začlenil do svého správního aparátu, jelikož měli - narozdíl od Judejců - zkušenosti se správou městského státu, a do amády. Formou měla vláda krále Davida a Šalamouna blízko k egyptskému systému.
Z hlediska kultického, král David respektoval místní tradici a zároveň nechal přenést archu úmluvy z města Kirijat Jeaim právě do Jeruzaléma, čímž z něj učinil nejen správní, ale i náboženské centrum. První místo, kde byla archa uložena, bylo u pramene Gichon za hradbami Jeruzaléma. Podle židovské tradice, král David nesměl postavit Chrám, jelikož prolil příliš mnoho krve. Nicméně se Davidovi podařilo získat pozemek od Ornana, snad posledního jebusejského krále, který byl už ke kultickým účelům využíván. Dále král David opatřil stavební materiál (cedrové a jalovcové dřevo z Týru) a mnoho zlata a drahých kamenů. K stavbě či přestavbě starší svatyně došlo za krále Šalamouna, Davidova nástupce, který velikost města zdvojnásobil a proslul hojnou stavební činností. Na hoře Moria byl vybudován královský palác i první Chrám, který byl patrně zamýšlen jako královská kaple podle vzoru předovýchodních panovnických sídel, brzy se však stal národním symbolem vztahu mezi lidem a Bohem.
O podobě Chrámu, stejně jako o všech ostatních stavbách, se dozvídáme toliko z biblického podání. Žádná z nich se nedochovala. Předpokládá se, že kopíroval běžný egyptský, kenaanský a syrský model. Prostým věřícím nebyl vstup do Chrámu dovolen, pročež se oběti konaly na vnějším nádvoří. Chrám byl poměrně malý (cca 20 m na délku 10m na šířku a 15m na výšku) a skládal se ze tří částí: z vestibulu (ulam), kultovní síně (hechal) a Nejsvětější svatyně (dvir), kde byla uložena archa zahalená do plátna modré, karmínové a purpurové barvy. V hechalu (kultovní síň) byly umístěny dva zlaté svícny, zlatý stůl na obětní chléby, pozlacený oltář z cedrového dřeva, určený k pálení kadidla, bronzová soška hada spojovaná židovskou tradicí s Mojžíšem a jeho bronzovým hadem chránící před smrtí, pravděpodobněji se však jedná o pozůstatek jebusejského kultu. Před vchodem do ulamu stály dva bronzové sloupy Jachin a Boaz. V otevřeném dvoře se nacházel oltář, vedle něhož bylo umístěno bronzové moře, velká nádoba spočívající na dvanácti mosazných soškách býčků. Tyto předměty jsou také spojovány s původním kenaanským kultem (bronzové moře jako symbol boje boha Baala s bohem Jamem = moře, chaos, býček plodnost, sloupy - ašery). Bibličtí autoři zasvěcení Chrámu situují do doby podzimní slavnosti, kdy se v Kenaanu slavilo vítězství boha Baala nad bohem Motem a jeho uvedení na trůn na hoře Cafon, v izraelské tradici pak došlo k reinterpretaci ve smyslu svátku sukot, podzimní slavnosti připomínající putování lidu Izraele pouští.
O raném údobí židovského kultu víme jen málo, zdá se, že vrcholem kultického života byli podzimní slavnosti spojované s nastolením vlády Hospodina nad městem, s rostoucím významem Jeruzaléma pak nad celým světem. Je také možné, že se v této době pořádala procesí od pramene Gichon k Chrámu na hoře Moria, kde se stýkala božská rovina s pozemskou, fyzický výstup (alija) byl tak zároveň i duchovním. Trvalý příbytek Boha vytvářel pocit jistoty - trvalé přítomnosti Boha na Zemi. Přesto Hospodinův kult nebyl v době královské jediným jeruzalémským kultem, což se odráží v Bibli kritikou králů, kteří jsou hodnoceni podle toho, zda prosazovali kult jediného Boha, či zda byli nábožensky tolerantní a trpěli i jiná posvátná návrší (bamot), tito králové jsou označováni za hříšné a špatné a týká se o většiny z nich. Další vývoj kultu ukazuje kritiku formy, zaznívající z úst proroků, a požadavek zvnitřnění víry, projevující se láskou k bližnímu a ochranou slabších, a také snahy, aby se kultovní místo nestalo pouhým fetišem. Právě nedůslednost prosazování Hospodinova kultu vedla k proroctví o velkém trestu, který přišel na Jeruzalém s babylonským králem Nabu-Usur-Nador.
Babylonský král Nabu-Usur-Nador navštívil Jeruzalém celkem dvakrát, poprvé v r. 597, se město vzdalo bez boje, nedošlo ke krveprolití, z Chrámu byl odnesen poklad a do Babylónie byla odvlečena aristokracie, kováři a kovotepci. Dosazený král Sidkijáš se však nepoučil a r. 586 vypověděl poslušnost, tentokrát Nabu-Usur-Nador přitáhl, král byl zajat a oslepen poté, co musel shlédnout popravu syna, byl odvlečen zbytek zámožnějšího obyvatelstva a královský palác spolu s Chrámem byl podle tradice dne 9. avu vypálen a pobořen. Tím byla ukončena existence Judského království jakoby provždy. Zajímavé je, že při v souvislosti s odneseným chrámovým pokladem není zmínka o arše, takže nevíme, co se s ní stalo a zda v této době ještě v Chrámu byla. Další úvahy o jejím osudu jsou jen spekulace.
Přes veškerou zkázu však nedošlo ke svržení Hospodina a zničení jeho kultu.
O nastalém období hovoříme jako o období babylonského exilu, které přineslo náboženskou reformu, do této doby se také klade vznik písemného záznamu Bible. Politická situace se změnila s nástupem Perské říše, jejíž vládci (Kýros, Dareos) umožnili exulantům návrat do Judska. V 6. st. př.n. l. došlo k opravení jeruzalémských hradeb, nové výstavbě Chrámu a navrácení dochované části chrámového pokladu, který odnesl Nabu-Usur-Nador. Z hlediska náboženského se do popředí dostala Tóra a její učení se stalo zákonem země. Společně s Chrámem nadále tvořily po celé následující období nejvyšší duchovní hodnoty.
Tzv.období druhého Chrámu nebylo poklidné. Rozpory mezi židovským obyvatelstvem vyvolávalo nejen napětí mezi navrátilci a chudými lidmi, kteří v zemi zůstali, ale i příchod řecké kultury representované Alexandrem Velikým a jeho tažením Malou Asií. Část obyvatelstva řeckou kulturu přijímala, část usilovala o výlučnost a silně se separovala. Obzvláště horlivé byly nejnižší vrstvy obyvatelstva. Zvláštní požadavek čistoty se vztahoval na Jeruzalém a Chrám (zákaz zabíjet nečistá zvířata v Jeruzalémě, zákaz vstupu nežidům jinam než na vnější chrámové nádvoří, požadavek rituální očisty židovských mužů, kterí přišli do Chrámu). Nedotknutelnost Chrámu byla narušena za Antiocha IV. Epifana, který Chrám znesvětil umístěním sochy Dia Olympského. Edikty tohoto vládce, které potíraly projevy židovství ve snaze zemi helenizovat razantněji, vyústily v úspěšné povstání Makabejských a nastolení posledního období vlastní samosprávy, které bylo ukončeno r. 63 př.n.l. příchodem Pompea do Země a jejím získání pod římskou vládu. K přestavbě Chrámu došlo za Heroda Velkikého někdy kolem r. 19 př. n. l. a stavba byla dokončena za 18 měsíců, aniž došlo k přerušení obětí.Jednalo se o mistrovské a velkolepé dílo. K rozšíření svatyně nedošlo, ale chrámový okrsek se během následujících 80 let rozšířil na 14 Ha. Dá se říci, že tyto práce pokračovaly až do zničení Chrámu r. 70.
Židovský dějepisec, účastník protiřímského povstání, člen kněžské rodiny a později otrok císaře Vespasiana, nakonec svobodný římský občan Josephus Flavius popsal ve svém díle symbolismus Chrámu, v němž sloužil jako kněz: Nádvoří národů bylo spojováno s Jamem, prapůvodním mořem, představujícím síly chaosu, které stojí v protikladu k uspořádanému světu, tj. Posvátnu. Jam (bronzové moře) připomínal chaos, který lidé musejí neustále překonávat, zatímco hechal je celek stvořeného světa, jeho opony představovaly čtyři elementy a pohled na nebesa, světla velkých svícnů symbolizovala sedm planet, 12 bochníků obětního chleba bylo symbolem 12 znamení zvířetníků, tedy i 12 měsíců. Oltář, na němž se pálilo13 vonných esencí z moře i souše symbolizovalo, že vše od Boha pochází a vše se k němu vrací. Ve dviru nebylo nic, byl symbolem toho, co leží za hranicemi lidských smyslů a rozumu, byl nepřístupný, nedotknutelný, nezahlédnutelný.
Situace v Palestině době římské byla vcelku vyhrocená, k velkému povstání došlo r. 68 a r. 70 Chrám padl za oběť, podle židovské tradice ve stejný den, v jaký byl spálen první Chrám, tedy dne 9. avu. A už nikdy nebyl obnoven.
9. av tedy představuje tragické datum a nejsmutnější den kalendáře a je vyvrcholením třítýdenního smutku začínajícího dne 17. tamuzu, tj. jiného postního dne, který připomíná dobu, kdy Nabu-Usur-Nador r. 586 prolomil hradby Jeruzaléma. 9. avu se drží půst od západu slunce k západu a platí pro nějž tytéž zákazy jako při smutku za zemřelé: neholit se, nenosit koženou obuv, nevyměňovat si pozdravy a podob. Po večerní modlitbě se v synagoze v předvečer 9. avu odsune ze svatostánku opona, zhasnou se nebo ztlumí světla, věřící usednou na zem nebo na nízké stoličky a čtou za svitu svíček nebo voskovaných knotů Echa (Pláč Jeremiášův) a elegické kinot (žalozpěvy). Při ranní bohoslužbě následujícího dne si věřící neoblékají talit, ani neuvazují tfilin, což je rozdíl oproti odpolední bohoslužbě. Po šachritu, tedy ranní bohoslužbě, je v některých komunitách zvykem navštěvovat hroby zesnulých rodičů a příbuzných. Půst se přeruší až po západu slunce, ale maso se nejí až do odpoledne následujícího dne. Od pádu druhého jeruzalémského Chrámu se Tiša be-av spojuje s dalšími národními pohromami. V tento den bylo r. 135 krvavě potlačeno druhé velké protiřímské povstání, tzv. bar Kochbovo,na místě Chrámu byla r. 136 postavena pohanská svatyně (pak kostel nakonec mešity po dobytí Jeruzaléma Araby), r. 1290 byli v tento den vypovězeni Židé z Anglie a r. 1492 ze Španělska (tuto tradici zavedl Jicchaq Avravanel), došlo k pogromům v Porýní během první křížové výpravy a také k masakrům Bohdana Chmelnického v 17. století, k tomuto datu je vázán začátek druhé světové války, který přinesl smrt 6 milionů Židů.
Připravila J. Kracíková
