Karl Kraus

Od roku 1899 vydával vlastní časopis Die Fackel (Pochodeň), ve kterém pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus a v neposlední řadě i psychoanalýzu. V prvním období měl řadu externích přispěvatelů z řady uměleckých profesí. Do Fackelu psali např. Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schüler, Adolf Loos, Heidrich Mann, Arnold Schönberg, August Strindberg, Georg Trakl, Frank Wedekind, Franz Werfel a také Huston Steward Chamberlain a Oscar Wilde.
Od roku 1911 publikoval Kraus výlučně vlastní texty. Poslední číslo Fackelu vyšlo čtyři měsíce před jeho smrtí, v únoru 1936. Celkově jde o 922 sešitů o více než 20 000 stranách. Kraus s oblibou vydával dvoj-, troj- i čtyřčísla, takže některá vydání čítala přes 300 stran.

Kromě žurnalistiky se věnoval i esejistice. Přednesl na 700 veřejných přednášek na literární témata: Bernold Brecht, Gerhart Hauptmann, Johann Nepomuk Nestroy, Johann Wolfgang Goethe a William Shakespeare. Při přednáškách rovněž zpíval doprovázen na klavír, přezpíval tak vídeňskému publiku např. Offenbachovy operety. Pořádal také přednášková turné, mj. i v českých zemích, jmenovitě v Praze, Brně a Teplicích.

Kraus se nikdy neoženil, přestože se od roku 1913 až do své smrti vážně ucházel o českou baronku Sidonii Nádhernou, kterou navštěvoval na jejím sídle ve Vrchotových Janovicích. Jednou z možných příčin, proč baronka Náderná odmítla jeho nabídky, byla inciativa básníka Rainera Maria Rilkeho, který jí prý sňatek s Krausem rozmluvil. Kraus se nevyhnul antisemitismu, když mluvil o německém judaismu, používal termíny jako „myšina“ atd. V roce 1898 se dostal do konfliktu se zakladatem sionismu, Theodorem Herzlem. O rok později se židovské víry veřejně zřekl a někdy mezi lety 1911 - 1923 vstoupil do katolické církve. Jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos.

Sidonie Nádherná

Zemřel ve Vídni v roce 1936 na srdeční embólii.Karl Kraus měl k Čechám spíše vztah kladný, i když stěží najdeme něco, co by jeho vztah k Čechám explicitně vymezovalo. Svědčí o tom mj. fakt, že z ruchu velkoměsta, na který si nikdy příliš nezvykl, se často vracel do Vrchotových Janovic, kde nacházel klid a v oblíbené zahradě trávil hodně času. Přál si být ve Vrchotových Janovicích pohřben, to se mu však nesplnilo. Česky nemluvil a neuměl správně vyslovit ani „dobrý den“.

Mezi jeho obdivovatele patřil například Karel Čapek. O české překlady řady jeho děl se zasloužili Jan Münzer (Poslední dnové lidstva), později Aloys Skoumal (výbor z aforismů a esejů) a Hanuš Karlach.

Dílo

Krausovým nejrozsáhlejším textem je apokalyptická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), které vzniklo v letech 1915-1919 jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními (pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát) a s tanečními čísly. Pozoruhodné je přitom, že se jedná v naprosté většině o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku. Sám Kraus svůj divadelní útvar pohybující se na pomezí tragedie a operety s nejzřetelnějšími prvky satiry uvedl takto: Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi 10 večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi. (Převzato z XXX).

• Die demolierte Literatur, 1897
• Eine Krone für Zion, 1898
• Sittlichkeit und Kriminalität,1908
• Weltgericht, 1919
• Nachts,1919
• Untergang der Welt durch schwarze Magie,1929
• Literatur und Lüge,1929

česky:

• Soudím živé i mrtvé (vybral, uspořádal a přeložil Aloys Skoumal), Praha, Odeon 1974; 2.vydání 1984
• Poslední chvíle lidstva (přel. Hanuš Karlach), Brno, Barrister & Principal 2006