Artur Fischer: zapomenutý malíř

(6. října 1886 Lomnice nad Popelkou - leden 1943 Osvětim)

Před sedmašedesáti lety zahynul v Osvětimi akademický malíř Artur Fischer, lomnický rodák, který významnou část svého života prožil v Jičíně. Jeho dílo je dnes téměř zapomento.

Jaro na Zebíně, kolem r. 1928, olej na lepence, Muzeum a galerie Jičín

Jeho obrazy jsou nelíbivé

Artur Fischer se narodil 4. 10. 1884 jako druhorozený syn obchodníka v Lomnici nad Popelkou, kde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a poté (na přání otce) i školu tkalcovskou. Od mládí však toužil stát se malířem a nakonec se mu jeho přání splnilo: po dokončení povinných studií nastoupil na Akademii v Drážďanech, která tehdy měla vynikající pověst (o něco dříve zde studoval také jiný českožidovský malíř, portrétista Adolf Wiesner, který zahynul v Terezíně). Fischer strávil čtyři léta studiem v malířské škole českého rodáka prof. Richarda Müllera (1874 - 1954) a získal zde vynikající akademické školení. V Drážďanech prý bydlel společně s krajanem, mladoboleslavským rodákem básníkem a kreslířem Františkem Gellnerem (1881 Mladá Boleslav -1914 na frontě v Haliči), který zde rovněž studoval, ale hned na počátku první světové války zahynul při srbském tažení. O jeho konci neexestuje žádné podrobnější svědectví, stejně jako nevíme o konci Fischerově. Později se Fischer dostal k tyrolskému malíři Albinu Egger-Lienzovi (1868-1926), kterého si velice vážil a často ho připomínal. Po první světové válce přešel na pražskou Akademii výtvarných umění do speciálky Maxe Pirnera, kde se setkal s celoživotním přítelem, pražským krajinářem Karlem Holanem (1893 Praha - 1953 Praha), který na dobu svých studií vzpomíná v úvodu katalogu k Fischerově výstavě: Nebylo nás tehdy mnoho u Pirnera; řady žáků byly prořídlé válkou, nervy i organismus oslabeny válečnými lety. Přesto se pilně pracovalo a svědomitě docházelo do školy. Fischer patřil k nejpilnějším.

Artur Fischer byl z Pirnerových žáků nejstarší a měl již rodinu (v roce 1914 se oženil s Klárou Popprovou z Jičína, v červenci 1916 se jim narodil syn Josef), o kterou starostlivě pečoval. Během studia odjížděl vždy na sobotu a neděli do Jičína, v pondělí se vracel do Prahy a pracoval. Tiše stával u stojanu ... pracoval těžce, cele soustředěn, vzpomíná Karel Holan. Ve svých obrazech zjednodušoval formu až asketicky. Mám před sebou jednu z prací, kterou mi kdysi věnoval. Je to ulice - bezejmenná ulice, červený štít domu, jehož fronta se ztrácí v nekonečnu, fronta, která nemá oken, v jakési zašpinavělé hnědi ostře kontrastuje se žlutavým nebem, zbrázděným fialovými mraky. Silueta ztemnělého stromořadí zakončuje obzor. V této Bohem opuštěné ulici kráčí několik lidí k neznámému cíli. Obraz není technicky dokonale namalován, ani snad Fischerovi o to nešlo, jemu šlo o vyjádření vlastní osobnosti. ... Jeho obrazy rodily se z nitra. Není v nich nic poetického: jsou výrazem vážného názoru na život. ... Jeho kolorit je omezený - užívá šedi, ztlumených červení a zdušených modří. Jeho obrazy jsou nelíbivé. Nemohl se jimi uživit.

Podobizna chlapce (syna Josega), kolem r. 1925, olej na plátně, Muzeum a galerie Jičín.

Melancholické krajiny

Ačkoliv na poválečné výstavě v Jičíně bylo vystaveno přes 50 obrazů Artura Fischera ze soukromých sbírek, dnes je jeho umění témeř neznámé i v samotném regiou. K jeho prvním pracím patřily portréty z doby studia na drážďanské akademii, kresby z let 1907 až 1912. Z obrazů byl nejstarší Portrét otce (1915) a půvabná malířská studie sedící ženy se secesním účesem, patrně portrét jeho matky ze stejné doby, vystavený v obrazárně muzea v Lomnici nad Popelkou. Portréty prozrazují velmi dobrou malířskou techniku a citlivé vystižení podoby i výrazu. Z doby poněkud pozdější, patrně poválečné, pochází nedokončený Portrét dívky s náušnicí a Portrét chlapce, zřejmě syna Josefa, oba z galerie muzea v Jičíně. V těchto portrétech je patrná snaha po pevně vymezeném tvaru, tak odlišná od strarších obrazů. Vážný pohled chlapce a téměř monochromní provedení v hnědém tónu odpovídá Fischerově snaze po jednoduchosti a úspoorném provedení námětu, které odpovídají tehdy populárnímu Derainovskému klasicismu. Portrétu se věnoval i později několik Portrétů paní G. (1912, 1922) nebo Portrét dvorího rady Kasalického. V poválečné době maloval Fischer také zátiší, která by byla z hlediska nového věcného stylu zvláště zajímavá. Bohužel, žádné se zatím nepodařilo nalézt.

Fischerovým hlavním námětem se staly krajiny, téměř výlučně pohledy z okolí Jičína, Lomnice, od Hudských, krajinu s Táborem, krajinu u Dílců, u sv. Václava nebo pohleddy z Krkonoš, kam se rád vydával na malířské výpravy. Jak se zdá, přitahovala jej především atmosféra předjaří, kdy je krajina ještě nahá a průhledná, ale všude je cítit nový život. Počátkem roku 1921 namaloval Jarní krajinu a Melancholickou krajinu,které zachycují pohled do rovinaté krajiny s nízkým horizontem, několika venkovskými chalupami a vysokým modrým nebem. Oba obrazy jsou provedeny v šedých, modrých a zelenavých barvách, které vzbuzují spíše chlad a dobře vyjadřují atmosféru bezčasí prvních jarních dnů. Krajiny jsou důkladně komponované a připomínají nám spíše Fischerova vrstevníka Otakara Kubína (1883 Boskovice - 1969 Marseille), který ve stejné době začal malovat v Provenci své zasněné novoklasicistní krajiny a podobizny, kterými velmi zaujal pařížskou veřejnost a sběratele.

Z roku 1921 se dochovala další Fischeraova krajina - Pohled na Brada, která je však ve srovnání s předchozími obrazy malována neobyčejně živě a uvolněně. V popředí zachycuje řadu řídce rostoucích stromů a květy a pučícím listovím a kopcem Brada s roubenými chalupami a modrým nebem s bílými mraky nad nimi, která vystihuje atmosféru jarního probuzení přírody. Jarní atmosférou se k těmto raným Fischerovým krajinám pojí také obraz Jaro na Zebíně (muzeum v Jičíně), pocházející patrně ze stejné doby. Tématicky s tímto obrazem souvisí také obraz Vrby pod Zebínem z roku 1924, v teplých žlutozelených barvách, s řadou vrb podél potoka v popředí. Obraz je barevnější, stále si však uchovává zasněnou kubínovskou atmosféru časného předjaří (soukromá sbírka Liberec).

Artur Fischer se vedle malby věnoval také grafice, především leptu, z nichž však známe pouze některé názvy: Konec ulice, Letní večer, Koštofránek, Trestníci v senoseči, Pohled ze Zebína k Bradům, Matka s dítětem.

Portrét matky, kolem r. 1915, olej na plátně, Muzeum v Lomnici nad Popelkou

Avantgardní koberce: rodinný podnik

V roce 1928 se Fischer musel ujmout rodinného podniku a postavil pro něj patrovou tkalcovnu na výrobu ručně vázaných koberců, záclon a dekoračních látek. Se vkusem vytříbeným důkladným uměleckým školením řídil pak uměleckou stránku výroby, žena Klára vedla podnik po obchodní stránce. Podle Holana byl ale Fischer od přírody nesmělý, nevýbojný a malířův přítel pochyboval, že by dovedl někoho přesvědčit o výtečných kvalitách, které jeho výrobky skutečně měly. Byly z poctivého materiálu, odborně zpracované a barevně velmi vkusné. Bez ohledu na to však firma vzkvétala a umožnila Fischerovým, aby závod rozšířili a postavili si vlastní dům s barvírnou a dílnami.

Pamětníci vzpomínají na překvapivě moderní, téměř avantgardní vzory a vkusné barevné řešení Fischerových koberců. To ostatně odpovídá také jeho obrazům, které byly často barevně i tvarově úsporné. V době, kdy zakládal dílnu na koberce, přestal téměř malovat, malování se ale nevzdal a rád se prý k němu ve volných chvílích později vracel. Zdá se ale, že volných chvil neměl moc: poslední nám známý Fischerův obraz Zimní krajina vznikl v roce 1934 (muzeum Jičín) a zachycuje pohled z okna na zasněžené dvorky jičínského předměstí, patrně z okna vlastního domu Fischerových. Nejde už o komponovaný pohled jako dříve, ale zcela nehledaný záběr z okna, malovaný volnější rukou než v jeho předchozích obrazech. Fischerovy obrazy si vždy uchovávají úsporné malířské a barevné provedení, u něhož stojí v popředí spíše prožitek než technická dovednost a efektní malířský styl.

Melancholická krajina I, kolem r. 1921, olej na plátně, Muzeum a galerie Jičín

Ve vile Neumannových v Sobotce

A okupací pohraničí a zanedlouho zbytku republiky byli Fischerovi jako ostatní Židé podřízeni nacistickým zákonům a diskriminačním nařízením. Syn Josef se pokoušel o emigraci, k níž však nedošlo; nejspíš nechtěl opustit své rodiče. Artur Fischer nebyl nikdy veselým člověkem, vzpomíná na tu dobu přítel Holan. Byl mírné a jemné povahy, citový, a když se usmíval, bylo cosi melancholického v jeho úsměvu. V té době se však neusmíval vůbec. Byl Žid. Jeho dům byl označen... Z minulých zkušeností se dalo soudit, že osud Židů nebude v následující době lehký.

V roce 1942 byla rodina vystěhována z rodinného domku a internována společně s ostatními židovskými rodáky ve vile Neumannových v Sobotce, kde byl Artur Fischer zaměstnán jako zemědělský dělník při nucené práci na polích. Odtud byla počátkem ledna 1943 celá rodina deportována do Mladé Boleslavi, kde byla soustředěna téměř stovka Židů z Jičína a dalších téměř šest set osob z okolních obcí, zejména Hořic, Libuně a Mladé Boleslavi. Ti všichni byli 13. ledna 1943 transportem Cl odvezeni do terezínského ghetta; zřejmě ani neopustili terezínská kasemata a přesně za 10 dní byli Artur Fischer se ženou a synem Josefem, spolu s většinou jičínských rodáků, deportováni transportem Cr do Osvětimi, kde nejspíše hned po příjezdu zahynuli v plynových komorách.

Hledajíí se obrazy a informace

V listopadu 1947 uspořádal ing. arch. Čeněk Musil se svým bratrem arch. Zdeňkem Musilem a prof. Antonínem Houbou svému příteli Arturu Fischerovi in memoriam jeho první výstavu ve Studentském domě v Jičíně. Na výstavě Obrazy a kresby Artura Fischera bylo vystaveno více než 56 expoonátů, převážně olejů, kreseb a leptů, vyšel dokonce i malý katalog, jemuž dnes vděčíme za většinu informací o Fischerově životě a tvorbě. Úvod k němu napsal jeho blízký přítel, pražský krajinář Karel Holan.

Přes svoji plachost se Fischer účastnil jičínského kulturního života a byl jeho samozřejmou součástí, aktivně působil zvláště v Zimním klubu Jičín, pro který vytvořil i znak. Navzdory tomu je dnes jeho jméno téměř neznámé, podobně jako vzpomínka na další jičínské rodáky, kteří zahynuli za okupace v nelidských podmínkách. Připravovaná výstava jeho prací by měla být počátkem snahy o připomenutí jeho jména a tvorby.