Rozhovor se sklářským výtvarníkem J.Rybou

Vitální, optimistický, stále v pohybu, takový je sklářský výtvarník Jiří Ryba, který stál u zrodu oboru tavené skleněné plastiky. Láska ke sklu a práce s ním vyzařuje nejen z každého jeho díla, ale i ze zápalu, s jakým o skle dokáže hovořit. Díla Jiřího Ryby a nejen s židovskou tématikou budou od 30. 5. do 31. 7.  2010 vystaveny  v synagoze v Jičíně. Jiří Ryba se narodil r. 1938 ve Staré Pace. Absolvoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, obor klasická mozaika u profesora O. Žáka a tehdy vznikající obor tavená plastika u profesora J. Černého, jehož spolupracovníkem byl až do r. 1978, kdy nastoupil samostatnou tvůrčí činnost. Jeho díla zdobí nejen české, ale i světové galerie v  Německu, Portugalsku, Kanadě, USA, Mexiku, Izraeli, Singapuru, Japonsku a Austrálii.

Vzpomínáte si, kdy jste začal přemýšlet o tom, že budete pracovat se sklem?

Ve věku dvanácti čtrnácti let jsem vnímal řemeslnou dovednost a vztah k ruční řemeslně – umělecké práci svého otce. Táta měl sklo v oblibě, hlavně broušené se mu líbilo. Byl jsem s ním několikrát v Železném Brodě, kde jsme měli co obdivovat. V posledním roce školní docházky jsem udělal talentovky a byl přijat na uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě.

Vaší doménou je takzvaná tavená plastika, můžete tento obor přiblížit?

Samozřejmě, velmi rád. Tavená plastika je nejmladší technologie zpracování uměleckého skla. Počátky sahají do období po druhé světové válce, kdy prof. Brychta využíval tzv. slinování skleněné drtě ve formě a vytvářel malé reliéfy. Asi v roce 1948 nastoupil pan ing. arch. Metelák jako ředitel sklářské školy v Žem Brodě a k sobě si sehnal známé výtvarníky, mezi nimi byl prof. Jan Černý – absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Prof. Čeleznérný byl sochař, ale přes dřevo. Najednou dostal úkol nebo se přihlásil dobrovolně a vzal si na starost tento malý obor. Obor tavená plastika byl tedy založen v roce 1952, já přišel na školu v roce padesát tři.

V čem vás sklo fascinuje více než jiné materiály?

Protože je nejvíce možností, jak ho lze zušlechťovat: broušení, rytí, hutnicky, u kahanu, lisem atd.

Vaše předměty jsou z vysoce olovnatého skla, co to znamená? Jaké má takové sklo přednosti a v čem se liší práce s ním od práce jinými druhy skla?

Zásluhou vysokého procenta olova je snadno tavitelné, deformuje se na 600°C. To je přednost pro techniku tavené plastiky, kdy se sklo rozlije při teplotě 800°C do hladiny a tepelný proces končí. Další jeho odlišnost je jeho obtížnější broušení, jemnění a leštění.

Než vznikne nějaké dílo podle vaší představy, co předchází jejímu ztvárnění ve skle?

Nápad – kresba (v menší velikosti než plastika) – plastický model v sochařské hlíně v reálné velikosti, odlití do negativní formy, odlití do pozitivu v plastické hmotě, odlití do šamotové negativní formy, tavení kusového skla v peci.

Jak dlouho se předmět řekněme o velikosti Jičínské pečeti v peci taví a jak dlouho chladne?

Délka tavení v peci závisí na velikosti a váze předmětu. Např. Jičínskou pečeť opracovávám po 24 hodinách. Plastiky s váhou do 3 kg jsou v peci 3 – 4 dny, velké 10 kilogramové 5 – 6 dnů. Chladnutí musí být pomalé, řízené programovou křivkou.

Vaše díla zdobí řadu světových galerií, dostat je tam jistě není samozřejmé, jak se to podařilo vám?

Koncem 80. let zásluhou libereckého Skloexportu, později účastí na kolektivních výstavách a autorských samostatných výstavách.

Co vše ze skla vytváříte a jak velký je nejmenší a největší předmět, který jste dosud vytvořil?

Začal jsem skleněnými šperky. Nyní upomínkové předměty pro různá města, pro kulturní akce (festivaly, ceny), užitkové plastiky pro květiny, plastiky vyjadřující běžné věci kolem nás, abstraktní tvary. Nejmenší předmět byla replika křížku (28 x 22 mm) ze svatováclavské koruny, která se realizovala v roce 1967 pro světovou výstavu v Montrealu (jinak celou repliku provedla šperkařská škola v Turnově). Největší moje plastika je 210 cm vysoká na kovové konstrukci, čtyři skleněné díly symbolizují Čtvero ročních období – známé to skladby Antonia Vivaldiho – je to skleněná variace jeho díla.

A poslední otázka, kde u nás můžeme vidět vaše díla?

V posledních deseti letech jsem vystavoval dvakrát třikrát v různých muzeích ČR. Jako součást stálé expozice jsou mé plastiky v muzeu v Lomnici nad Popelkou. Jediné prodejní místo je galerie MERIDIAN v Praze.

připravila Jindřiška Kracíková