Od pesachu k šavuot

Výtah z přednášky pronesené 16. 5. 2010 v synagoze v Jičíně. Připravila J. Kracíková

Pesach

Svátek Pesach patří mezi pět nejdůležitějších židovských svátků. Jimi jsou roš ha-šana (nový rok), jom kipur (den smíření) a tři tzv. poutní svátky sukot, pesach a šavuot. Šloša regalim (tzn. tři poutní svátky) byly původně spjaty se zemědělským rokem a teprve později dány do kontextu s historickými událostmi.

Pesach (15. – 21. nisan) představoval začátek roku, což dokládá jeden z názvů svátku: chag ha-aviv (svátek jara, Ex 13, 4). Zemědělský charakter svátku však zcela ustoupil do pozadí a svátek je oslavou odchodu z Egypta do Země zaslíbené, tedy symbolicky z nesvobody do svobody, jak dokládá další označení svátku: zman cherutenu (čas našeho osvobození).

Biblická kniha Exodus vypráví o výrazném zhoršení postavení synů Jisraele poté, co se vlády chopil faraón, který neznal Josefa, praotce, za jehož působení se lid Jisraele v Egyptě usadil. Početnost lidu vedla faraóna k zotročení Hebrejů a následnému vydání restriktivních opatření, jímž bylo např. nařízení usmrcovat narozené chlapce Hebrejů. V tuto chvíli se do popředí dostává postava Jochevet, která porodila chlapce, jehož tři měsíce skrývala. Poté, ho uložila do košíku a poslala po Nilu. Z Nilu chlapce vylovila služebná egyptské princezny, která malého chlapce pojmenovala Mojžíš a adoptovala.

Mojžíšovo jméno, který je - po Bohu - hlavní iniciátor exodu, zní v hebrejštině Móše. Podle biblického podání znamená vytahující (gramaticky), podle smyslu lépe vytažený, rozuměno z vody. Nicméně, zde je pravděpodobnější egyptská etymologie jména. Jméno Mesu velmi podobné hebrejskému Moše v egyptštině znamená syn a je doloženo samostatně i jako součást theoformních  jmen, např. Tut-mese, Ra-mese.

Moše vyrostl jako egyptský princ a z Egypta prchl ze strachu před trestem smrti poté, co se zabil egyptského drába, který bezdůvodně bil jednoho z Hebrejů. Uchýlil se do Midjánu, kde nějakou dobu žil u kněze Reuela (později jmenován jako Jitro), s jehož jednou z dcer se oženil. Coby pastevec stád svého tchána se dostal k hořícímu keři, kde se mu zjevil Bůh, který mu dal za úkol vyvést Hebreje z Egypta. Mojžíš se bránil, vymlouval se na neobratnost své řeči, ale nebylo mu to nic platné. Při návratu do Egypta se setkal s bratrem Aharonem a spolu s ním předstoupil před lid Jisraele, který přesvědčil o tom, že jej posílá Bůh, a před faraóna. Pro Boží slávu a zdůraznění Boží velikosti faraón jedná zatvrzele a přivádí svou zemi ke škodě. Egypt postupně zasáhlo 10 ran. 

Desátá, nejtvrdší rána, se týká smrti prvorozených a představuje pravý počátek exodu. Poté, co je ohlášena faraónovi, dostávají synové Jistraele  nařízení, jak se vyhnout řádění anděla smrti, který projde Egyptem. Židé obětovali beránka (ovce, kůzle) a jeho krví potřeli veřeje svých domovů, toto znamení způsobilo, že anděl smrti překročil, hebr. pasach, odtud i název svátku, tyto domy a prvorozené ušetřil, zatímco egyptské prvorozené usmrtil. V nastalé panické situaci lid Jisraele a mnohý přimíšený lid, velká stáda skotu a bravu opustili spěšně Egypt.

Svátek pesach je především svátek slavený v rodinném kruhu a vyznačuje se mnoha zvláštními předpisy a zvyky, z nichž hlavní je naprostý zákaz chamecu, tj. kvašeného či potraviny, které tepelnou úpravou nabývají (rýže, hrách, nudle, koláče...), neboť odchod z Egypta se odehrál v takovém spěchu, že chleby nestačily vykynout a tak ženy upekly nekvašené placky, macesy, hebr. macot, odtud i další z názvů svátku pesach chag ha-macot, svátek nekvašených chlebů.

13. nisanu večer,  v podstatě den před svátkem, probíhá v židovských domácnostech důkladné smejčení, poté se pronášejí texty, které mají zničit chamec, který zůstal nenalezený,všechen nalezený chamec se příštího jitra spálí a znovu se pronáší text, aby byl zničen chamec, který nebylo možné najít.

Vše kvašené, které chce rodina uchovat, se buď formálně převádí  na osobu nežidovského vyznání, a aby se nemusely potraviny kategorie chamec stěhovat přechovávají se v uzamčené místnosti, od níž má klíč formální kupec (pro zjednodušení může tuto „kupní“ smlouvu uzavřít rabín za celou obec.

 Složitý způsob očisty nádobí od chámecu vedl ke zvyku vlastnit speciální sadu pesachového nádobí.

Pesach je svátek, který se slaví především doma. Po první dva večery se v diaspoře (v Erecu jen první večer) připravují sváteční hostiny, tzv. sedery. Sederová domácí bohoslužba má pevný řád daný obřadným předčítáním pesachové hagady (tj. pesachového příběhu) spojeným s různými obřady – pojídáním macesů, maroru (tj. hořkých bylin – křen, salát, symbolizující hořké egyptské otroctví), pitím čtyř pohárů vína (symbolizují krev obřízky a krev zvířat pro pesachovou oběť, počet 4 připomíná 4 matky Jisraele, zásluhou spravedlivých žen došlo k exodu (Sota 11b), víno se pije v určitém pořádku 1. pohár při kiduši, 2. při čtení hagady o vyjití, 3. po stolní modlitbě a 4. na konci chvalozpěvu (halelu), dále je na pesachovém talíři položená pečená kost z beránka, dnes hojně nahrazovaná kuřecím křídlem, symbolizující oběť pesachového beránka, vejce symbolizuje oběť prováděnou v Chrámu, po zničení Chrámu symbolizuje smutek nad jeho zničením, je také pokrmem pojídaným po pohřbu, směs z jablek, ořechů, skořice a vína zvaná charoset, která připomíná hlínu na výrobu cihel, kterou se Židé v Egyptě zabývali, slaná méně často octová voda je symbolem slz otroctví, karpas (celer, petržel, salát, namáčí se do slané vody a symbolizuje Josefův oděv napuštěný krví, jímž bratři maskovali před otcem prodej bratra do otroctví).  Hostinu tvoří jednotlivé symbolické pokrmy a tři  3 macesy, které jsou položeny před toho, kdo vede obřad, a které symbolizují tři složky lidu Jisraele: koheny, levity, lid; stření maces se rozlomí a dá stranou jako afikoman, který se sní na závěr místo zákusku, afikoman mají děti během sederu nenápadně vzít a schovat, za přislíbenou odměnu ho pak vrátí. Poté co se vypijí čtyři poháry vína, nemělo by se již více pít, poté, co se sní afikoman, nemělo by se už jíst.

Omerové období

Období omeru začíná už druhý den svátku pesach a trvá 49 dní. Po něm následuje 50. den, svátek šavuot.

Omer znamená snop obilí, druhotně představuje objemovou míru pro suché plody zejména obilí. Původně se jednalo oběť omeru, která se přinášela k oběti v Chrámu 16. nisanu, tj. druhý den svátku pesach a její smysl spočíval v poděkování Bohu za novou úrodu. Teprve po této oběti se mohla nová úroda jíst. Nová obětina pak mohla být přinesena nejdříve za sedm týdnů. Zničením Chrámu přestala existovat povinnost oběti, ale počítání omeru zůstalo jako micva, náboženský příkaz, stanovený rabínským judaismem. Počítání omeru (sfirat ha-omer) se koná každý den po večerní bohoslužbě, kdy po zvláštním požehnání „o počítání omeru“ následuje počítání dnů a týdnů, přítomní po rabínovi či jiné pověřené osobě opakují. Povinnost počítat omer mají všichni nábožensky dospělí muži.

Symbolicky představuje toto období vyjití z fyzického otroctví do duchovní svobody, kterou symbolizuje svátek Šavuot.

Od 2 st. n.l. je období omeru pokládáno za období národního smutku pro jeho spojitost s potlačením bar Kochbova povstání, kdy Židé v boji proti Římanům utrpěly těžké ztráty. Muži se nestříhají, neholí, nekonají se svatby, lidé se varují veřejných zábav a hudby. Období smutku přetíná 33. den omeru, tzv. lag ba-omer, kdy se zákazy ruší. Tento den totiž zázračně ustal mor řádící mezi žáky slavného a hrdinného rabi Akivy, a je proto pokládán za svátek učenců. V následující období pak zejména v aškenázských obcích období smutku pokračuje, neboť k pogromům ve Wormsu, Špýru, Mohuči aj. za první křížové výpravy a k pogromům na Ukrajině vedeným Bohdanem Chmelnickým (17. stol.) došlo právě v období omeru. Jiná situace panuje  mezi sefardskými židy, kterým 33. dnem omeru smutek končí.

Převedeme-li toto období do Mojžíšovy doby, nacházel se lid na poušti zanechav za sebou utopené egyptské vozatajstvo. Dostavily se také první těžkosti s vodou a jídlem, načeš Hospodin seslal křepelky a manu, vodu získával Mojžíš ze skály, lid vítězil nad Amalekem a Mojžíš navštívil svého tchána Jitra, který mu poradil, jak má uspořádat lid.

 Šavuot

Svátek šavuot, svátek týdnů, představuje v tomto kontextu zman matan tora, čas darování tóry. Tím se dovršují události započaté o pesachu, lid, osvobozený z otroctví, nyní získává od Boha Tóru, obsahující pravidla správného života, jejž mohou dokonale naplňovat pouze svobodní lidé. 

Kromě oslav darování Tóry, představuje svátek oslavy sklizně obilí, ječmene, k tomu se vztahují názvy svátku chag ha-kacir (svátek žně) a aceret (uzavření /sklizně/) a přinášení prvotin do Chrámu k oběti.

V upomínku na horu Sinaj, která se tehdy zelenala, je zvykem zdobit synagogy a příbytky květinami a zelenými větvičkami. Krom toho se v první den svátku jedí mléčná jídla. Mléko představuje základní potravu kojenců, tóra záhladní duchovní potravu. Není to však jediný typ jídel o svátku šavuot, který se slaví po dva dny, jedí se i masitá jídla jako např. kreplach (taštičky plněné kuřecím masem či játry a osmaženou cibulí).

K druhému svátečnímu dni a jeho oslavě se váže četba knihy Rút, půvabného vyprávění o moábské prababičce krále Davida, o němž tradice praví, že se o svátku šavuot narodil a za 70 let i zemřel.