Tu bi-švat - Nový rok stromů
Tu bi švat (15. den měsíce švat) je tradičně označován také jako Nový rok stromů či Slavnost plodů. Poprvé se s ním setkáváme v Mišně (sbírka židovské úsní tradice), kde se vypráví příběh o ustanovení tohoto svátku:
Když stromy viděly, že Bůh dal nový rok lidem, přišly k Němu a řekly: "Cožpak není v Tóře řečeno: Neboť člověk je stromem na poli – že se člověk podobá stromu na poli? A tak jako má člověk Nový rok, ať máme i my Nový rok." Řekl jim: "V kterém měsíci má být stanoven váš Nový rok?" Stromy odpověděly: "Jelikož jsme závislé na vodě, nechť je stanoven náš Nový rok na měsíc švat, který je ve znamení Vodnáře – ten má totiž vědro. A vědro bylo určeno k nabírání vody." Tak bylo stanoveno datum, kdy sázíme různé druhy ovocných stromů.
Mandlovník, symbol svátku tu bi-švat
Tento krásný příběh ilustruje, jak pečliví byli učenci při stanovování data svátku, které odpovídá počátku vegetačního období po zimních deštivých měsících v Izraeli, v níž je svátek oslavován především výsadbou ovocných a okrasných stromů.
Jindřiška Kracíková
Tu bi-švat jako slavnost plodů
Jeden člověk šel pouští. Byl vyčerpaný, měl hlad a žízeň. Našel strom, jehož plody byly sladké a jeho stín blahodárný, a skrýval se pod ním pramen. Snědl trochu ovoce, napil se vody a chvíli si odpočinul ve stínu. Když se vydával na cestu, řekl:"Ó strome, strome! Jak ti mám požehnat? Aby byly tvé plody sladké?- Vždyť ony jsou! Aby byl tvůj stín příjemný a dalo se v něm odpočívat?- Vždyť on takový je! Aby tě živil pramen? - Vždyť ty takový pramen máš! Ať se tedy ze všech semen a rostlin, které zplodíš, stanou stromy a jsou takové jako ty!”
Co nás nejprve napadne, když si kousneme do jablka, zbaštíme banán na svačinu, loupeme jednu mandarinku za druhou, protože máme žízeň či se v létě cpeme třešněmi až k prasknutí?.
A má nás vůbec něco napadnout před tím, než jakýkoliv plod vložíme do úst?
Právě o tom je svátek Tu bi-švat, slavnost plodů, který má původ v Izraeli a stal se nejpopulárnějším svátkem židovského kalendáře, protože na tento svátek je stanoveno jenom málo příkazů a žádné zákazy a je připomenutím, že Bůh daroval dědictví - půdu země izraelské našim praotcům jako zemi přetékající mlékem a medem. Z čtveřice novoročních svátků připadá NOVÝ ROK STROMŮ na 15.švat, který letos připadá na 30.leden 2010, šábes je nazván ŠABAT ŠIRA.
V době Chrámu se od tohoto dne vypočítávala úroda ovoce až do prvního dne měsíce elul – Nového roku daní, kdy se do Chrámu odevzdávalo deset procent úrody a majetku.
Průběh dne charakterizují samé příjemné věci: na počest stromů se jedí jejich "děti"- ovoce a zejména v dnešní době se sázejí mladé stromky. Každá rodina si společně připravuje ovocný salát z mnoha druhů ovoce, snědí ho společně podle svých rituálů: než začnou jíst, každý si vezme jeden druh ovoce, nad nímž se odříká Boží chvále požehnání a všichni je pak snědí. Stejným způsobem pak každý sní ovoce, které se jí poprvé v tomto roce a nato některý z plodů země, třeba bobulovin. Teprvé poté si smějí všichni pochutnat na ovocném salátu vcelku. Po jídle se znovu pronáší příslušná požehnání a jídlo tím končí.
Patero ze sedmi plodin, jimiž byl Izrael požehnán, jsou plody rostoucí na stromech : granátové jablko, datle, fík, vinný hrozen a oliva. Další dvě jsou obiloviny: ječmen a pšenice. Tento den, kdy izraelská půda obnovuje své síly a plodnost, aby rodila olej (z oliv) a med (z datlí), je dnem radosti pro izraelský národ, pro obyvatele Izraele, pro ty, kteří ji milují a ty, kteří jí zasvěcují svůj život.
Když jíme ovoce z Izraele a pochutnáváme si na něm, prosíme o požehnání od toho, který nám dal tuto vytouženou zemi. Raši začíná svou biblickou exegezi opakováním otázky rabiho Jicchaka: Proč začíná Tóra, která je knihou Zákona, souborem příkazů a zákazů, proč začíná své učení příběhem o Stvoření a příběhy praotců, a nikoli úryvkem o kiduš ha-chodeš, o posvěcení měsíce, které je první micvou Tóry? A Raši sám řeší tento problém, který nadhodil: aby národy světa neobviňovaly Židy, že jsou zloději, kteří si neoprávněně přivlastnili zemi, která svého času patřila sedmi národům. Na taková obvinění Izrael odpovídá: "Tato země patří Bohu, on ji stvořil a dal ji těm, kteří se chovali, jak on si přál, dal ji jim a oněm ji odňal, aby nám ji předal jako dědictví."
V Izraeli žijící kabalista rabi Chajim Vital (16. století) vytvořil pro tento den zvláštní tikun (kniha používaná při zvláštních obřadech, kdy se z ní předčítají zvláštní úryvky z Tóry, Proroků, Spisů, Mišny a Zoharu), který se čte při jídle.Vedle různých plodů je zvykem také jíst kandované etrogy (citrusový plod připomínající citrón) z posledního svátku SUKOT. Jíme ovoce, abychom mohli pronést požehnání Bohu nad životem a jeho trváním.Jeden z velkých zákonodárců tvrdí, že plody Izraele do sebe se šťávou stromů nasávají božskou svatost, která pronikla do země, v níž vězí kořeny, když tedy jíme ovoce, požíváme i trochu Boží svatosti. Tak chápou mnozí slova ve-nisba mi-tuva - být zahrnuti jejím dobrodiním.
Mnoho chasidů se shromáždilo u stolu reba Ejzika ze Žydačova, aby naslouchali slovům Tóry a od svého rebeho dostali pár kousků ovoce. Bylo tam tolik lidí, že ovoce pro všechny nevyšlo. Reb Ejzik se tedy chasidů zeptal: "Kdo by ještě chtěl ovoce?" Všichni odpověděli: "Já!" Tak jim rebe ukázal, kde mohou ovoce najít. Řekl jim: "V prvním dílu Mišny (traktát Pea) stojí psáno: Toto jsou věci, jejichž plody člověk nyní ochutnává, ale kmen zůstane až pro příští svět: ctění otce i matky, skutky milosrdenství, pilná návštěva školy a modlitebny ráno i večer, pohostinnost, opatrování nemocných, výbava nevěst, průvod zemřelým, zbožnost při modlení -avšak studium Tóry je jako všechno dohromady. Proto, "řekl svým chasidům, "jestliže chcete mít ovoce, jděte a studujte Tóru. Potěšíte se z mnoha plodů!"
Z knihy Marka Sterna Svátky v životě Židů připravila Michaela Šlechtová
